Největší rány zanechává znásilnění na duši

Největší rány zanechává znásilnění na duši

Během pětadvaceti let své existence (1991-2016) evidoval Bílý kruh bezpečí 20 350 osobních konzultací, z toho se 1833 týkalo trestného činu znásilnění (tj. 9% podíl). Mnohonásobně víc obětí znásilnění hledá pomoc telefonicky na Lince pomoci obětem. Na jednu osobní konzultace připadá šest telefonických. U příležitosti letošního 25. listopadu - dne proti násilí na ženách – shrnuje Bílý kruh své poznatky k trestnému činu znásilnění.

Znásilnění nemá nic společného se sexem tak, jak ho normálně chápeme. Sexuální chování je napojeno na intimitu, vyžaduje velkou blízkost a tvoří něco, co nás v životě ukotvuje. Kdežto znásilnění je primárně agrese, sexualizované násilí, které slouží k degradaci nebo ponížení oběti.

Znásilnění je po vraždě nejvíce zraňující trestný čin, přesto je to stále velmi oznamovaný případ, zhruba jen o 8 % se dozví policie. Proč právě oběti znásilnění a sexuálního zneužívání patří k mlčícím obětem?

Vyšetřování těchto případů bývá komplikované. Stále přežívá „mýtus reálného znásilnění“, který předpokládá, že „pravé“ znásilnění páchá cizí muž – nejlépe deviant – a vede ke zmasakrování oběti. Výzkumy viktimizace ukazují, že skutečnost je zcela odlišná. Následky znásilnění nemusí být na první pohled očividné, největší rány totiž zanechává na duši.

Nejdůležitější faktor, který ovlivňuje rozhodování oběti, zda znásilnění oznámí, je tzv. „druhá ztráta kontroly“. Při znásilnění totiž oběť zažije otřes, který je způsoben tím, že je vydána napospas někomu, kdo rozhoduje o jejím životě. Drtivá většina obětí říká, že měly strašný strach o svůj život. Znásilnění vnímaly jako útok na svou osobní identitu, namířený proti svému životu. Jestliže oběť byla vystavena situaci, kdy jí pachatel dočasně vzal kontrolu nad jejím životem, pak je pro ni stresující dobrovolně přijmout roli poškozeného a svědka v trestním řízení. V postavení poškozeného se oběť znásilnění musí podrobit určitým procesním úkonům, které nejsou zrovna příjemné – například znaleckému vyšetření, opakovaným výslechům, podání svědecké výpovědi u soudu.

Oběti, které znásilnění oznámily, si stěžují na nedůvěru ze strany policistů, na únavu z opakovaných výslechů, na necitlivé otázky směřující do oblasti jejich intimního života a sexuální minulosti, na nedostatek informací. Setkávají se s nevhodnou reakcí nejbližšího okolí, které už ví, co se stalo, a posuzuje případ znásilnění od konce. Oběti tak často slyší, bohužel někdy i z úst odborníků, závěry typu „to přeci mohla předpokládat, neměla se chovat tak naivně, může si za to sama“. Takovou podobu má v praxi chyba retrospektivního úsudku. Pokud by oběť předem věděla, že se jí právě na tomto místě stane něco takového, nebo že ji sympatický člověk, se kterým se seznámila, znásilní, tak by se samozřejmě zachovala jinak.

Oběť znásilnění po činu potřebuje zvládnout reakci na extrémní prožitek, eliminovat zdravotní rizika, přijmout informované rozhodnutí, zda znásilnění oznámí, obnovit pocit bezpečí, obnovit pocit spravedlivého světa

Z celkového počtu 31 457 obětí odsouzených trestných činů v celé ČR za rok 2016 činil počet obětí trestného činu znásilnění 273 osob (z toho bylo 113 dětí, 154 žen, 4 muži a 2 senioři, tj. osoby starší 65 let).   

zdroj: statistická ročenka kriminality a statistické trestní listy obecných soudů a státních zastupitelství na www.justice.cz                                                                                      

Centrála Bílého kruhu bezpečí, 24.11.2017