Násilí beze slov

Tento příběh v sobě nosím přes deset let. Teprve nedávno poté, co jsem si přečetla jeden ze Zpravodajů Bílého kruhu bezpečí, jsem si uvědomila, že nastal čas jeho zveřejnění.
Byla jsem studentka v prvním ročníku na právech. Ten den jsem jela do Prahy na zkoušku, na kterou jsem se doma v Trutnově dlouho připravovala a chtěla ji mít za sebou. Autobusy jsem většinou dobíhala na poslední chvíli, ale ještě se mi nestalo, že by mi nějaký opravdu ujel. Přiběhla jsem na nádraží s taškou plnou knížek a věcí na kolej, ale viděla jsem už jen odjíždějící autobus a zcela prázdné nástupiště. To ne, pomyslela jsem si v duchu, tu zkoušku musím stihnout. Bohužel žádný další autobus v dohledné době nejel.
Rozhodla jsem se, že to risknu a zkusím stopovat. Nestopovala jsem často ani pravidelně, ale nová zkušenost to pro mě také nebyla. Kolem poledne jsem už byla na výpadovce, ale nejezdila téměř žádná auta. Po dlouhém čekání konečně jedno zastavilo. Byla to stará škodovka stodvacítka a uvnitř seděl muž neurčitého věku, spíše mladší a měl husté kudrnaté vlasy. Jediné, co mě při pohledu na něj napadlo, bylo, že mu chybějí už jen rohy a byl by z něho dokonalý čert z pohádky. Zeptala jsem se, zda mě sveze do Prahy, ale on neodpověděl, pouze přikývnul a ukázal mi, že si mám sednout na sedadlo spolujezdce. Nasedla jsem s úlevou, že přece jen se do Prahy dostanu včas. Radost a úleva přehlušily všechny mé rozpačité dojmy ze vzhledu a chování řidiče.
Byla jsem v autě asi deset minut, když mi začalo být divné, kudy jedeme. Po celou dobu muž nepromluvil a ani na mou otázku, proč zvolil tak zvláštní cestu, neodpověděl. V tu chvíli jsem už byla přesvědčená, že nejsem na správném místě, ve správnou dobu a už vůbec ne se správným člověkem. Začala jsem ho důrazně žádat, aby okamžitě zastavil, že chci vystoupit. Neřekl ani slovo, pouze šlápl na plyn. Nešly mi otevřít dveře a bála jsem se, že vypadnu z auta a zraním se. Jedinou odpovědí na moji nervózní snahu, byla ruka pevně přitisknutá na mém koleni. Ruku nešlo dát pryč, byla velmi silná.
Můj strach a nervozita dostoupily vrcholu, když konečně zastavil na opuštěné silničce. Stále neřekl ani slovo a začal mě osahávat. Na můj hněv a odstrkování reagoval opět beze slov – vytáhl velký nůž. Na chvíli mě to zcela ochromilo a přestala jsem se bránit. Hlavou mi problesklo, že za pár minut už mohu ležet opodál mrtvá.
Pak jsem promluvila zcela cizím neosobním a chladným hlasem. „Co kdybychom to dělaly někde jinde ?“, zeptala jsem se a měla jsem dojem, že za mě mluví někdo jiný. Muž neřekl ani slovo, nastartoval auto a prudce vjel na polní cestu. Byla jsem přesvědčená, že mě tam znásilní a zabije.

Potom se stal zázrak. Na konci polní cesty beze slov zastavil, otevřel dveře, vyhodil mě a moji tašku a rychle odjel. Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem si právě zachránila život. Začala jsem strašně brečet. Byla jsem sama na opuštěném a mně zcela neznámém místě, ze kterého jsem nevěděla, jak se dostat. Musím přece do Prahy, napadlo mě.
V tu chvíli jelo kolem auto. Nemávala jsem na něj, přesto zastavilo. Vystoupil z něj starší pán v montérkách a ptal se, co se mi stalo a proč pláču. Všechno jsem mu vypověděla a on se rozhorlil, že ho pojede se synem hned hledat. To tomu bídákovi přece nemůže projít. Pak mi nabídl, že mě odveze, kam potřebuji. Byl moc hodný a trpělivý.
Nechtěla jsem jít na policii, jedinou myšlenkou, na kterou jsem se upnula, bylo dostat se na autobus, odjet do Prahy a mít to všechno rychle za sebou. Byla jsem přesvědčená, že když půjdu na policii, nic to nevyřeší. Nikomu tím nepomůžu, naopak ublížím. Měla jsem utkvělý pocit, že se to nesmí dozvědět moje máma. Měla a má jenom mě a proto se o mě vždycky až panicky bála. Věděla jsem, že by to pro ni byl těžko překonatelný šok. Do dneška jsem jí o svém zážitku neřekla.
Byla jsem také přesvědčena, že kdybych šla na policii, dívali by se na mě jako na hloupou holku, která si to všechno zavinila sama. Odpuzovala mě vědomost, že budu muset naprosto cizím a neosobním lidem do detailu a stokrát popisovat to, na co jsem chtěla rychle zapomenout. V neposlední řadě jsem se i bála svědčit u soudu, pokud by pachatele náhodou chytli. Věděla jsem, že jako oběť bych mohla pouze vypovídat, ale ochranu ani pomoc by mi nikdo neposkytl. Takto jsem sice nevěděla nic o pachateli, ale on nevěděl také nic o mně.
Do Prahy jsem ten den přece jen dorazila, ale na zkoušku jsem nešla. Byla jsem ráda, že můžu dojet na kolej a vypovídat se kamarádkám z té hrůzy. Po čase jsem zjistila, že můj zážitek je usazený hluboko ve mně a mluví se o něm jen velmi těžko. Ani mě nenapadlo se o tom s někým poradit, měla jsem pocit, že je to pouze můj problém a chyba.
Díky BKB dnes vím, že již existuje pomoc a opora pro lidi v podobné situaci, jakou jsem prožila já. A že není nutné cítit se provinile jen proto, že jsem se do podobné situace dostala vlastním přičiněním. Nikdo nemá právo zneužít svou sílu a převahu k tomu, aby druhého ohrožoval, a pokud to udělá, je on tím jediným a skutečným viníkem.
Dnes také věřím, že každá zkušenost a zážitek mají svůj smysl, který může být někdy těžké objevit. Když toto vše píšu, vím, že mě zachránila moje intuice, která mi pomohla použít správná slova ve správnou chvíli, děkuji za ni bohu a jsem ráda, že jsem k tomuto poznání nemusela dospět ještě těžší cestou.